Příběh Emy

Jsem křesťanka z Číny. V roce 2012 jsem uvěřila v Boha a začala ho následovat. Moji rodiče věřili v Boha, už když jsem já byla velmi malá. Úplně jasně si pamatuji, jak vypadal křesťanský život mých rodičů. Vždy, když si četli Boží slovo, Bibli, museli zavřít dveře a okna a zpívali hymny a chvály velmi tiše. Vesnický úředník často navštěvoval mé rodiče a přemlouval je, nutil je k tomu, aby nevěřili v Boha, že je to zakázané.

Kvůli tomu si naši rodiče nainstalovali druhé dveře do našeho domu, byly to zadní dveře, aby jimi mohli utéct, kdyby přišlo nebezpečí z venku, kdyby přišla policie. Vykopali také malou místnost v podzemí, víceúčelový pokoj, takovou, jakoby spíž, nebo sklep, a tam se scházeli s jinými svými křesťanskými přáteli, bratřími a sestrami.

I když to bylo moc nebezpečné v takové zemi, jako je Čína, kde není svoboda vyznání, rodiče trvali na své víře a odmítli se ji vzdát. Jednou v noci k nám vtrhla policie, několik policistů přelezlo zeď a vnikli dovnitř. Po tom, co prohledali celý dům, odvedli moji maminku pryč. Pak šířili o nás pomluvy, že rodiče dělali ilegální činnost, že věřili v Boha a to je v Číně zakázáno. Bylo mi tehdy devět let. Moji spolužáci se mi smáli a sousedé se na mě dívali mrazivými pohledy. Cítila jsem se hodně zle, často jsem propukla do usedavého pláče. V tom období byla maminka ve vězení a tatínek se schovával pro svou víru. Zůstala jsem doma sama. Cítila jsem se osamělá a úplně bezmocná. To bylo poprvé, když jsem zakusila pachuť rozpadnutých rodin. O všechnu práci na farmě jsem se musela postarat sama. Mé dětství nemělo rodičovskou ochranu, byla jenom těžká práce na farmě, byla jsem zastrašována a odháněna spolužáky a sousedy a moc jsem se bála policie. Později, i když maminku propustili, policie často chodila k nám na kontrolu a zastrašovala nás. Ptali se na otce. On, když jsme mu chyběli, se někdy odvážil za námi přijít v noci tajně. Pak maminku zatkli podruhé. V tu noc policie opět prohledala celý dům, nenašli žádné knihy, ale maminku stejně odvedli pryč. Policista tehdy nazuřeně řekl: "Je to protizákonné v Číně věřit v Boha. Můžete chodit jen do oficiálního kostela. "Tree-self". To je všechno, co můžete dělat, když chcete věřit v Boha. Jinak budete zatčeni".

Znovu jsem zůstala doma sama a každou noc se mně zdálo o tom, jak maminku zatýkají. Pokaždé se mi před očima ukázal ten děsivý pohled policisty, který maminku zatýkal a křičel. Trpěla jsem nočními můrami. Tehdy jsem se také moc bála o svého tatínka, který se někde ukrýval. Nikdy jsem si neuměla představit, že by i on mohl být zatčený. Byl moc opatrný, pak se už ani neodvážil přijít domů. Když jsem se ale dozvěděla, že ho policie zatkla, úplně jsem se zhroutila. Byla jsem nešťastná a ptala jsem se, proč je to tak složité v Číně věřit v Boha. Tehdy jsem si uvědomila, že neexistuje žádné bezpečné místo v Číně, kde bych mohla v Boha věřit a nebyla bych v ohrožení.

Mnoho dalších bratrů a sester z vesnice bylo zatčených. Jeden bratr, kterému se podařilo utéct, byl policii dlouho pronásledovaný. Když mu zemřela matka, policie strážila vchod do vesnice a čekala tam na něho, protože věděli, že na pohřeb své matky přijde. To tehdy hodně nahněvalo lidi z vesnice, ale nemohli nic udělat.

V tom období jsem začala chápat, že ČKS využije všechny možnosti, aby mohla věřící odsoudit a že křesťané v Číně musí žít v nebezpečí pořad. Věděla jsem ale také, že víra v Boha je ta nejlepší věc v životě a že jdu tou nejsprávnější cestou pro člověka. Nemohla jsem se ji vzdát ani tehdy, když se nebezpečí blížilo pořád víc a víc.

V roce 2012 jsme si spolu se třemi dalšími sestrami naplánovaly, že se půjdeme modlit a zpívat chvály a že si k tomu vezmeme i nějaké materiály. Dohodli jsme se, že se sejdeme v parku a pak už půjdeme spolu. Šla jsem s jednou z těch sester ještě na veřejné toalety a další dvě nás už v parku čekaly. Právě, když jsme vcházeli na toalety, slyšela jsem za sebou zapískat brzdy. Když jsem se otočila, uviděla jsem ty dvě sestry obklíčené policisty. Po tom, co jim prohlédali všechny věci, vzali materiály, které měly sebou, odvlékli i je do policejního auta. Pár minut na to se auto rozjelo a s ním i sestry, se kterými jsme se chtěli modlit.

Po tom, co jsem přišla domů, zmocnil se mně znovu velký strach. Věděla jsem, že kdybych nešla na tu toaletu, byla bych zatknuta a odvezena také na policii. Moc jsem se bála o ty dvě sestry, co s nimi policie udělá. Jak se bude k nim chovat. Po dvou týdnech byly propuštěné. Později jsem se dozvěděla, že policie měla za úlohu chytit "nějakou velkou rybu" a ony byly jen návnada.

Po tom, když byla jedna z těch sester propuštěna, moc se bála, že ji bude policie nadále sledovat. Proto se už přestala kontaktovat s dalšími bratřími a sestrami, aby je neohrozila. Odstěhovala se a odešla pracovat do jiného města, vzdáleného víc než 1000 mil. Asi dva nebo tři měsíce později ji policie i tak našla. Obklíčila budovu, ve které sestra bydlela několika příslušníky tajné policie se zbraněmi v ruce a odvlekli ji zpět, odkud přišla, do stanice naši veřejné bezpečnosti. Následovalo její týrání a vymývání mozku. Byla odsouzena na víc než jeden rok.

Po tom, co jsem slyšela tuto zprávu, byla jsem v šoku a nechápala jsem, proč si policie dá tak moc záležet na jedné mladé křesťance. Později bylo odsouzeno ještě hodně dalších bratrů a sester. ČKS nedovoluje lidem v Číně věřit v Boha a všechno dělají pro to, aby se lidé této víry vzdali.

Později se stalo odsuzování křesťanů policisty mnohem vážnější. Využívali různé dokumenty, organizovali akce na odhalování a zastrašování věřících, mobilizovali masy, aby udávaly křesťany. Odsuzování, zatýkání, utrpení mojich rodičů i mojich bratrů a sester mě dovedlo k závěru, že dokud budu trvat na své víře v Boha, budu určitě dřív nebo později zatčena. Vybrala jsem si proto útěk z mé země do České republiky, kde jsem nyní žadatelkou o azyl.

Ema