Příběh Eriky

Jsem křesťanka z Domácí čínské církve. Následovat Boha jsem začala v roce 2012, ale moji rodiče byli věřící už když jsem byla velmi malá. Jasně si pamatuji život víry mých rodičů: stále četli Boží slovo; museli zavřít dveře i okna a písně chvály Bohu zpívali jen tiše. Starosta vesnice často za mými rodiči přicházel a vyhrožoval jim a snažil se je odradit od víry v Boha. Z toho důvodu si nechali doma udělat další dveře, aby mohli utéct zadními dveřmi, kdyby přišla policie. Moji rodiče také vyhloubili místnost pod naší komorou a v této podzemní místnosti byla shromáždění. Ačkoliv si moji rodiče ve víře stáli za svým, snažili se být velmi opatrní, ale v zemi jako je Čína, bez náboženské svobody, se nemohli vyhnout nebezpečí, že budou uvězněni.

Jednou v noci přijelo k našemu domu několik policejních aut. Hned přelezli plot a šli rovnou do domu. Chovali se bez zábran a dlouho v našem domě řádili; obrátili náš dům vzhůru nohama, poté odvezli mou matku. Poté nechali roznést zvěsti, že víra mých rodičů byla špatná, že to je ilegální věřit v Číně v Boha. Moji spolužáci se mi kvůli tomu smáli a sousedé se mnou jednali chladně. Cítila jsem se opuštěná a zraněná, plakala jsem, když mě přehlíželi. V době, kdy byla má matka ve vězení, můj otec se skrýval v jiných městech.

Já sama doma jsem se cítila opuštěná a bezmocná. Bylo to poprvé, co jsem okusila bolest rozbité rodiny. Bylo mi pouhých devět let, ale ležela na mě tíha zodpovědnosti za naší farmu. V mém dětství chyběli rodiče, ale byla tam těžká práce na farmě, ponižování spolužáků a sousedů a strach z policie.

Později byla má matka z vězení propuštěna, ale policie stále přijížděla do našeho domu a vyhrožovali nám. Stále se nás ptali na místo pobytu mého otce. Když se mému otci po nás moc stýskalo, přišel nás domů navštívit, ale jen velmi zřídka a tajně v noci.

Má matka byla podruhé uvězněna. Té noci opět policie obrátila dům vzhůru nohama a opět nenašli žádné knihy, ale i tak odvlekli mou matku do policejního vozu. Policista na ni zuřivě řval: "Je to proti zákonu věřit v Boha v Číně. Můžete chodit pouze do oficiální Církve trojjediného Boha a tam si věřit. Jinak budete zatčena!" Já jsem zůstala doma a každý den se mi v noci zdálo o tom, jak byla moje matka zatčena. Pokaždé mě probudila noční můra o násilném počínání policistů. Také jsem se bála o svého otce, který se skrýval na různých místech.

Nikdy mě nenapadlo, že můj otec bude také zatčen. Když jsem se to dozvěděla, zhroutila jsem se. Byla jsem velice smutná a zoufalá; ptala jsem se sama sebe: "Proč je to tak těžké věřit v Číně v Boha?" Můj otec si vždy počínal opatrně. Aby se vyhnul policejnímu zatčení, neodvažoval se přijít domů a být s námi. I když utíkal do jiných měst, neutekl nebezpečí zatčení. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v Číně není bezpečné místo pro víru v Boha. Nejen můj otec byl zatčen, ale mnoho další bratří a sester z naší vesnice. Jeden bratr měl štěstí a podařilo se mu z vězení uprchnout, byl ale stále pronásledován policií. Když zemřela matka tohoto bratra, hlídala policie vstup do vesnice s policejním autem, byli připraveni ho zatknout, kdyby se na pohřbu ukázal. Takovéto chování policie vesničany velmi zneklidňovalo. V té době už jsem rozuměla tomu, že CCP použije jakékoliv prostředky k pronásledování těch, kdo věří v Boha. Věřící lidé čelí v Číně stálému nebezpečí. Já jsem ale věděla, že víra v Boha je ta nejlepší věc, že kráčím správnou cestou lidským životem. Proto jsem to nemohla vzdát, i když i ke mně se krůček po krůčku nebezpečí přibližovalo.

V roce 2012 jsme tři sestry ze sboru a já plánovaly zvěstovat evangelium s materiály, které jsme chtěly rozdávat. Jednoho dne jsme se domluvily, že se sejdeme v parku. Šla jsem ještě s jednou z nich na toaletu a další dvě na nás čekaly v parku. Právě když jsem tam vstupovala, uslyšela jsem za sebou velký hluk. Když jsem se otočila, viděla jsem ty dvě sestry obestoupené policisty. Prohledali je a v jejich batozích našli evangelizační materiály, potom je naložili do policejního auta. Během dvou minut byly tyto sestry pryč. Byla jsem vyděšená ještě když jsem přišla domů. Věděla jsem jasně, že kdybych odešla na toaletu jen o chviličku později, už bych také byla ve vězení. Dělala jsem si o ty dvě sestry velké starosti, nevěděla jsem, co jim udělají. Asi o dva týdny později byly sestry propuštěny (později jsem se dozvěděla, že záměrem policie bylo nahodit udici a chytit velkou rybu). Jedna z propuštěných sester se obávala, že ji policie bude sledovat. Proto se už s žádnými bratry a sestrami nestýkala. Místo toho se odstěhovala do města vzdáleného tisíce kilometrů.

Nečekaně, o dva či tři měsíce později, naše místní policie jela do města, kde tato sestra pracovala. Náhle obklíčilo budovu několik zásahových jednotek se zbraněmi, přivezli ji zpátky a znovu uvěznili. Poté byla mučena a násilně jí byl vymýván mozek. Byla odsouzena na jeden rok a poté propuštěna. Když jsem to slyšela, byla jsem v šoku, nechápala jsem, proč se policie tak snaží o jednu mladou křesťanku. Později bylo zatčeno mnoho dalších bratří a sester, byli dáni do vězení a odsouzeni. Vím, že CCP nedovoluje lidem věřit v Boha, dělají všechno proto, aby donutili křesťany vzdát svou víru.

Později se pronásledování ze strany CCP stalo ještě více vážné, vydali mnoho dokumentů, iniciovali hnutí a mobilizovali masy lidí, aby informovali o věřících v Boha a udávali je. Pronásledování křesťanů ze strany CCP, utrpení mých rodičů, utrpení mých bratří a sester mě přivedlo k myšlence: dokud budu chtít věřit v Číně, tak mi hrozí vězení. Musím utéct z Číny.

Erika