Příběh Ester

Jsem křesťanka z Čínské domácí církve. Do České republiky jsem přijela v dubnu 2016. Byla jsem pronásledována a stíhána Čínskou komunistickou stranou (CCP) kvůli mé víře v Boha. V Číně pro mě bylo velmi těžké udržet si víru, každý den jsem žila ve strachu a nakonec, bez jakékoliv jiné alternativy, jsem přišla sem a požádala o azyl.

Má celá rodina se obrátila k Bohu v roce 1999. Od té doby k nám často chodili starosta obce a vedoucí bezpečnostní složky. Říkali nám: "Vláda rozbíjí náboženství a zavírá věřící v Boha, bylo by lépe, kdybyste přestali věřit. Varovali jsme vás. Pokud chcete věřit v Boha, staňte se součástí vládou kontrolované Trojjediné církve. Nemůžeme vám pomoci, když vás přijde policie zatknout." V takové situaci musíme věřit Bohu a být opatrní.

Jednou brzy ráno v létě 2002, přijelo k našemu domu několik policejních aut se sedmi nebo osmi policisty a násilně vnikli do domu. V tu dobu jsme byly doma jen já a má starší sestra. Nejprve se nás zeptali mírně: "Jsou rodiče doma? Kde jsou vaši rodiče? Jaké náboženství vaši rodiče praktikují?..." Byly jsme vyděšené a neodpověděli jsme na jejich otázky, pouze jsme říkaly, že nevíme. Když se od nás nic nedozvěděli, tak začali být rozzlobení a přehrabovali se v našich věcech, aniž by nám ukázali nějaké oficiální povolení. Zkoušely jsme jim v tom zabránit, ale dva policisté nás drželi. Prohrabali všechny skříně a šuplíky, hledali všude jako zloději. Byly jsme tak vyděšené a plné obav, že jsme jen brečely. Cítila jsem se bezmocná a bála jsem se o rodiče, bála jsem se, že každou chvíli přijdou domů a budou zatčeni. Sousedi se jen dívali na to, co se děje, nikdo se neodvážil policii zastavit. Policisté na nás křičeli: "Přestaňte řvát! Vláda CCP zakazuje víru v Boha. Chcete věřit v Boha? Ne v Číně." Nakonec si odnesli nějaké fotografie mých rodičů a nějakou křesťanskou literaturu. Když odcházeli, tak nám řekli: "Až se rodiče vrátí, vyřiďte jim, aby se dostavili na policejní stanici. Pokud stále chtějí věřit v Boha, nebudete moci chodit do školy." Potom odešli, ale dítě ze sousedství mi tajně řeklo, že několik policistů se skrývalo u nich doma. Když jsem to slyšela, měla jsem strach, bála jsem se, že rodiče budou zatčeni, jakmile se vrátí domů. V minulosti mi má matka řekla, že nám hrozí zatčení policií, protože jsme věřící, mohou nás brutálně mlátit, mučit a odsoudit do vězení.

Policie se ten den mých rodičů nedočkala. V devět hodin večer vykopli dveře a znovu vnikli dovnitř. Znovu vše rozházeli. Nenašli mé rodiče a řekli mé babičce: "Jestli se tvůj syn a snacha sami nepřihlásí, budou uvedeni na seznamu hledaných osob. A tvoje vnoučata se v budoucnosti nedostanou na vysokou školu. Víš, co máš dělat." Po několika dnech rodiče tajně přišli domů pozdě v noci. Objali mě a sestru a řekli nám: Eleonoro, Lili (obě jména jsou pseudonymy), musíme se teď na čas skrývat venku. Nevíme, kdy se vrátíme." Tu noc jsme nemohly usnout. Rodiče pro nás mnoho znamenali. Ve tři hodiny ráno odešli, a já netušila, že budou pryč šest let.

V únoru 2006 za mnou ve spěchu přišla starší sestra ze sboru a řekla mi, že celá rodina, v jejichž domě jsme se shromažďovali, byla zatčena CCP. Bratři a sestry, kteří bydleli blízko nich, už opustili své domovy a skrývali se. Řekla mi, že teď na čas nemůžeme mít shromáždění a že bych si taky měla najít úkryt. Zachvátil mě strach a úzkost, když jsem to slyšela. Nějakou dobu jsem nevycházela z domu a už vůbec jsem se neodvážila setkat se s bratry a sestrami. Ještě horší byly noční můry, se kterými jsme se pravidelně v noci budila. Ležela jsem pak celou noc a nespala. Myslela jsem na tu zatčenou rodinu a hlavně jsem myslela na rodiče, kteří byli nuceni opustit domov, protože CCP je stále hledala. V té době jsem začala trpět nespavostí, mnoho nocí za sebou jsem nebyla schopná spát. Během dne mě bolela hlava, byla jsem malátná a sklíčená. Moje starší sestra mě často povzbuzovala a utěšovala, společně jsme vždy šly před Pána a modlili se, což mě postupně uklidnilo.

V roce 2008 jsem konečně po šesti letech odloučení viděla se svou matkou. Řekla mi, že byla v létě 2004 zatčena policií, když kázala evangelium. Propustili ji po patnácti dnech. Ale propustili ji jen na oko, ve skutečnosti ji sledovali, aby je přivedla k dalším křesťanům, které by mohli zatknout. Díky Bohu jim má matka dokázala utéct.

V následujících letech jsem se zasvětila sdílení evangelia a při několika příležitostech mi bylo vyhrožováno zatčením a vězením CCP, ale vždy jsem jen tak tak utekla, díky Boží ochraně a díky pomoci mých bratrů a sester. V roce 2014 rozjela vláda CCP další celonárodní akci zaměřenou na hledání a zatýkání křesťanů. Čínská vláda použila masivní propagandu proti náboženství, všude nechala vylepit plakáty, rozdávat letáčky, použila média a internet. Zatkli mnoho křesťanů z domácích církví. Také rozšířili své pátrání do každé vesnice a dveře od dveří hledali křesťany. Kdykoli odhalili domácí církev, všechny pozatýkali a odsoudili do vězení. Čínská vláda si osvojila politiku odměňování informátorů za zprávy o křesťanech. Všechny zahalil strach a obavy.

V tom období se moje rodina opět stala terčem policie. Po výslechu našich sousedů zjistili, že věřím v Boha, a že káži evangelium. Opět se na mne silněji zaměřili. Protože naše rodina byla věřící a kázali jsme evangelium, CCP nás nikdy nepřestalo pronásledovat. Má šťastná rodina byla roztrhaná na kusy kvůli policejnímu pronásledování. Moji rodiče měli postupem času podlomené zdraví a já jsem k nim nemohla vrátit. V Číně pro mě není místo, kde bych mohla stabilně žít; jsem závislá na mých bratřích a sestrách, na jejich pomoci, že mě ukryjí ve svých domech.

Kdykoliv na to začnu myslet, cítím takovou bolest, jakoby se mi lámalo srdce v hrudi. Vím, že v této zemi mě pronásledování bude následovat kamkoliv půjdu, dokud se budu držet své víry.

Poté jsem se přestěhovala na velice vzdálené místo od mého domova, ale stále jsem často svědčila. Bratři a sestry kolem mě byli jeden po druhém zatýkáni. Stěhovala jsem z místa na místo, žila jsem v teroru a obavách. Policie ustanovila lidi, kteří měli za úkol monitorovat každou vesnici a okres, lidi, kteří sledovali obyvatele jednotlivých komunit. Měli informovat vedoucí obcí a sousedské výbory jakmile zjistili, že je tam člověk věřící v Boha nebo cizí člověk. Nechali instalovat bezpečnostní kamery. Musela jsem se skrývat v domech bratří a sester a nemohla jsem chodit ven. Musela jsem být stále připravena na útěk a spát oblečená, abych mohla hned utíkat, kdyby do domu vnikla policie nebo sousedský výbor. Kdykoliv jsem potřebovala jít ven, nosila jsem masku; ven jsem chodila jen v noci. Vláda CCP nás nikdy nepřestane zatýkat a v Číně není místo, kde bych mohla svobodně věřit v Boha. Kterýkoliv okamžik riskuji uvěznění, doku se držím své víry a káži evangelium. Když jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se, že Čínu opustím.