Příběhy žadatelů o azyl

Není jednoduché získat svědectví jednotlivých žadatelů. Stále se bojí o svojí identitu a proto ani nezveřejňují svá skutečná jména a vystupují pod přezdívkami.

Na těchto stránkách najdete rozhovory s těmi, kteří byli ochotní mluvit o své situaci. Další příběhy a svědectví připravujeme.

______________________________ 

Příběh Evy

Přinášíme první z příběhů žadatelů o azyl, kteří v České republice čekají již druhý rokem na rozhodnutí našich úřadů. Pro jejich bezpečnost nezmiňujeme žádné konkrétní město ani místo, ostatní jména jsou vynechána  a podepisujeme je přezdívkou. Pro tuto ženu jsme vybrali jméno Eva.

______________________________ 

Jsem křesťanka, věřím v Boha od roku 2010. Moje matka věřila v Boha už když jsem byla teenager. V té době k nám často přijížděla policie a obtěžovali nás. Později během nehody zemřel můj otec a matka z toho onemocněla. Nicméně policie nás nepřestala sledovat a opakovaně mé matce vyhrožovali, pokud jim nevydá křesťanskou literaturu. Tlak byl tak veliký, že má matka téměř spáchala sebevraždu. Často jsme se stěhovali, ale policie nás vždy brzo našla. Během méně než dvou let jsme se stěhovali čtyřikrát. Často jsem si měnila telefonní čísla, aby mě nemohli sledovat.

V červnu 2012 byl policií zadržel bratr z církve, kterého jsme často hostili. V prosinci jsem byla zadržena já sama, ve chvíli, kdy jsem zvěstovala evangelium. Bez předložení jakýchkoliv dokladů mě násilím prohledali, vyfotili a naložili do přepravního prostoru policejního auta. Po příjezdu na policejní stanici mě vyslýchali dva policisté a dvě policistky. Chtěli znát informace o mé osobě a informace o sboru. Vzali mi otisky a vzorky krve. Vyhrožovali mi, že pokud jim neřeknu všechno o sboru, tak mě pošlou městského vězení a nebo mě dokonce zabijí. Také dodali, "člověk může žít dobrý život pouze když věří v Čínskou komunistickou strana (CCP). Je správné následovat CCP. Pokud věříš v Boha, půjdeš do vězení. A proto bys měla přestat věřit v Boha."

Starosta naší vesnice přišel na policejní stanici jako můj ručitel. Zaručil se za mě, že mě už nenechá věřit v Boha. Poté mě policie propustila. Když jsem odcházela, policejní důstojník mi vyhrožoval: "jestli tě ještě jednou uvidím šířit evangelium, zatknu tě." V šíření evangelia jsem pokračovala i poté, co jsem byla propuštěna. Několikrát mě málem zatkla policie. Naštěstí se mi vždy pod Boží ochranou podařilo utéct. Jako další útlak křesťanů vydala CCP zákon, ve kterém podporovala udávání. Slibovali odměny pro kohokoliv v celé zemi, kdo bude sledovat nebo udá křesťany. Každý měsíc se ve vesnici konalo setkání, na kterém se vyšetřovali lidé věřící v Boha. Na těchto setkáních jsem byla vždy zdrojem zájmu a vyšetřování. Vedle toho CCP nechala šířit různé nepravdy. Kvůli těmto nepravdám jsem byla diskriminovaná a cítila jsem to velmi bolestně.

V roce 2014 se pronásledování křesťanů ze strany CCP ještě zhoršilo. Bratři a sestry, kteří už byli předtím vězněni byli znovu zatýkáni. Moc jsem se bála, že i já budu znovu zatčena, protože jsem už také byla jednou ve vězení. Neměla jsem jinou možnost než si pronajmout jiné místo k bydlení a se svou dcerou se tam odstěhovat. Na tomto místě jsme nemohli mluvit ani vařit. Zůstávali jsme tam a čekali jsme, až nám můj manžel pošle tajně nějaké jídlo. Někdy se manžel velmi obával, že si ho někdo všimne a neposlal nám jídlo v danou dobu, má dcera a já jsme potom byly hladové. Dcera plakala, když měla hlad. Aby nás její pláč neprozradil, přikrývala jsem jí ústa rukou, tekly mi u toho slzy. Bylo mi velmi smutno, když jsem si pomyslela, že má malá dcera si má bezstarostně hrát a místo toho jsme v místnosti, kde nemůžeme mluvit nahlas a někdy musíme jít spát hladové. Bratranec mého manžela mému manželovi řekl, že viděl mé jméno na seznamu lidí, kteří mají být zatčeni. Chtěl nás varovat. Moc jsem se bála, že mě policie CCP opět zatkne, proto jsem se částečně neochotně, s manželem a dcerou odstěhovali k mé sestře do jiné provincie. Nečekali jsme to, ale v sestřině oblasti bylo také silné pronásledování křesťan. Každé ráno bylo v rozhlase rouhavé vysílání proti Bohu. Donašeči hlásili policii každého cizího člověka, kterého našli. Starosta vesnice začal pochybovat o tom, jestli moje sestra také není věřící a zavolal si ji na kobereček. Můj švagr začal mít velké obavy z problémů a vyhodil mě. V té chvíli jsem byla naprosto bezmocná. Můj švagr moc dobře věděl, jaké je pronásledování ze strany CCP, a proto mě vyhnal. Bál se, že se dostane do stejné situace. Neměla jsem jinou možnost než najít si jiné místo k životu.

Po této události jsem šla pracovat daleko od domova. Můj manžel mi řekl, že od té doby, co jsem odešla mě policie mnohokrát hledala. Také má matka byla nucena opustit domov a někde se ukrývala. Když jsem to slyšela, byla jsem zděšena a bolelo mě z toho srdce. Tak jsem se bála, jestli má matka našla nějaké místo k životu, jestli je v bezpečí. Původně jsme byli velmi šťastná rodina. Ale všechno se rozpadlo kvůli policejnímu zatčení. Má stará matka se musela někde skrývat a já jsem se nemohla starat o svou malou dcerku. Cítila jsem se, jako když někdo rve mé srce z těla. Byla jsem depresivní, že musím žít v takové zemi. Jasně jsem věděla, že budu pronásledovaná do té doby, dokud budu mít svou víru.

Abych se vyhnula policejnímu zatčení, přebývala jsem v domech svých bratrů a sester. Často jsem v té době slýchala, že někteří bratři a sestry byli zatčeni. V každé vesnici byl dosazen člověk, který měl za úkol podporovat starosty vesnic i samotné vesničany k podávání informací o cizincích, kteří do vesnic přicházejí a měli sledovat jejich pohyb. Byla jsem proto velmi nervózní, když jsem byla u bratrů a sester v jejich domech. Když jsem chodila ven, chodila jsem zamaskovaná. Nakupovat nezbytné věci jsem chodila v noci. I když jsem žila tímto způsobem života, byla bych dříve nebo později odhalena policií. V Číně neexistuje žádné místo, kde bych se mohla skrýt. Hrozilo mi nebezpečí, dokud jsem věřila. Proto jsem se rozhodla opustit Čínu.

______________________________

Příběh Emy

Jsem křesťanka z Číny. V roce 2012 jsem uvěřila v Boha a začala ho následovat. Moji rodiče věřili v Boha, už když jsem já byla velmi malá. Úplně jasně si pamatuji, jak vypadal křesťanský život mých rodičů. Vždy, když si četli Boží slovo, Bibli, museli zavřít dveře a okna a zpívali hymny a chvály velmi tiše. Vesnický úředník často navštěvoval mé rodiče a přemlouval je, nutil je k tomu, aby nevěřili v Boha, že je to zakázané.

Kvůli tomu si naši rodiče nainstalovali druhé dveře do našeho domu, byly to zadní dveře, aby jimi mohli utéct, kdyby přišlo nebezpečí z venku, kdyby přišla policie. Vykopali také malou místnost v podzemí, víceúčelový pokoj, takovou, jakoby spíž, nebo sklep, a tam se scházeli s jinými svými křesťanskými přáteli, bratřími a sestrami.

I když to bylo moc nebezpečné v takové zemi, jako je Čína, kde není svoboda vyznání, rodiče trvali na své víře a odmítli se ji vzdát. Jednou v noci k nám vtrhla policie, několik policistů přelezlo zeď a vnikli dovnitř. Po tom, co prohledali celý dům, odvedli moji maminku pryč. Pak šířili o nás pomluvy, že rodiče dělali ilegální činnost, že věřili v Boha a to je v Číně zakázáno. Bylo mi tehdy devět let. Moji spolužáci se mi smáli a sousedé se na mě dívali mrazivými pohledy. Cítila jsem se hodně zle, často jsem propukla do usedavého pláče. V tom období byla maminka ve vězení a tatínek se schovával pro svou víru. Zůstala jsem doma sama. Cítila jsem se osamělá a úplně bezmocná. To bylo poprvé, když jsem zakusila pachuť rozpadnutých rodin. O všechnu práci na farmě jsem se musela postarat sama. Mé dětství nemělo rodičovskou ochranu, byla jenom těžká práce na farmě, byla jsem zastrašována a odháněna spolužáky a sousedy a moc jsem se bála policie. Později, i když maminku propustili, policie často chodila k nám na kontrolu a zastrašovala nás. Ptali se na otce. On, když jsme mu chyběli, se někdy odvážil za námi přijít v noci tajně. Pak maminku zatkli podruhé. V tu noc policie opět prohledala celý dům, nenašli žádné knihy, ale maminku stejně odvedli pryč. Policista tehdy nazuřeně řekl: "Je to protizákonné v Číně věřit v Boha. Můžete chodit jen do oficiálního kostela. "Tree-self". To je všechno, co můžete dělat, když chcete věřit v Boha. Jinak budete zatčeni".

Znovu jsem zůstala doma sama a každou noc se mně zdálo o tom, jak maminku zatýkají. Pokaždé se mi před očima ukázal ten děsivý pohled policisty, který maminku zatýkal a křičel. Trpěla jsem nočními můrami. Tehdy jsem se také moc bála o svého tatínka, který se někde ukrýval. Nikdy jsem si neuměla představit, že by i on mohl být zatčený. Byl moc opatrný, pak se už ani neodvážil přijít domů. Když jsem se ale dozvěděla, že ho policie zatkla, úplně jsem se zhroutila. Byla jsem nešťastná a ptala jsem se, proč je to tak složité v Číně věřit v Boha. Tehdy jsem si uvědomila, že neexistuje žádné bezpečné místo v Číně, kde bych mohla v Boha věřit a nebyla bych v ohrožení.

Mnoho dalších bratrů a sester z vesnice bylo zatčených. Jeden bratr, kterému se podařilo utéct, byl policii dlouho pronásledovaný. Když mu zemřela matka, policie strážila vchod do vesnice a čekala tam na něho, protože věděli, že na pohřeb své matky přijde. To tehdy hodně nahněvalo lidi z vesnice, ale nemohli nic udělat.

V tom období jsem začala chápat, že ČKS využije všechny možnosti, aby mohla věřící odsoudit a že křesťané v Číně musí žít v nebezpečí pořad. Věděla jsem ale také, že víra v Boha je ta nejlepší věc v životě a že jdu tou nejsprávnější cestou pro člověka. Nemohla jsem se ji vzdát ani tehdy, když se nebezpečí blížilo pořád víc a víc.

V roce 2012 jsme si spolu se třemi dalšími sestrami naplánovaly, že se půjdeme modlit a zpívat chvály a že si k tomu vezmeme i nějaké materiály. Dohodli jsme se, že se sejdeme v parku a pak už půjdeme spolu. Šla jsem s jednou z těch sester ještě na veřejné toalety a další dvě nás už v parku čekaly. Právě, když jsme vcházeli na toalety, slyšela jsem za sebou zapískat brzdy. Když jsem se otočila, uviděla jsem ty dvě sestry obklíčené policisty. Po tom, co jim prohlédali všechny věci, vzali materiály, které měly sebou, odvlékli i je do policejního auta. Pár minut na to se auto rozjelo a s ním i sestry, se kterými jsme se chtěli modlit.

Po tom, co jsem přišla domů, zmocnil se mně znovu velký strach. Věděla jsem, že kdybych nešla na tu toaletu, byla bych zatknuta a odvezena také na policii. Moc jsem se bála o ty dvě sestry, co s nimi policie udělá. Jak se bude k nim chovat. Po dvou týdnech byly propuštěné. Později jsem se dozvěděla, že policie měla za úlohu chytit "nějakou velkou rybu" a ony byly jen návnada.

Po tom, když byla jedna z těch sester propuštěna, moc se bála, že ji bude policie nadále sledovat. Proto se už přestala kontaktovat s dalšími bratřími a sestrami, aby je neohrozila. Odstěhovala se a odešla pracovat do jiného města, vzdáleného víc než 1000 mil. Asi dva nebo tři měsíce později ji policie i tak našla. Obklíčila budovu, ve které sestra bydlela několika příslušníky tajné policie se zbraněmi v ruce a odvlekli ji zpět, odkud přišla, do stanice naši veřejné bezpečnosti. Následovalo její týrání a vymývání mozku. Byla odsouzena na víc než jeden rok.

Po tom, co jsem slyšela tuto zprávu, byla jsem v šoku a nechápala jsem, proč si policie dá tak moc záležet na jedné mladé křesťance. Později bylo odsouzeno ještě hodně dalších bratrů a sester. ČKS nedovoluje lidem v Číně věřit v Boha a všechno dělají pro to, aby se lidé této víry vzdali.

Později se stalo odsuzování křesťanů policisty mnohem vážnější. Využívali různé dokumenty, organizovali akce na odhalování a zastrašování věřících, mobilizovali masy, aby udávaly křesťany. Odsuzování, zatýkání, utrpení mojich rodičů i mojich bratrů a sester mě dovedlo k závěru, že dokud budu trvat na své víře v Boha, budu určitě dřív nebo později zatčena. Vybrala jsem si proto útěk z mé země do České republiky, kde jsem nyní žadatelkou o azyl.

__________________

Příběh Eriky

Jsem křesťanka z Domácí čínské církve. Následovat Boha jsem začala v roce 2012, ale moji rodiče byli věřící už když jsem byla velmi malá. Jasně si pamatuji život víry mých rodičů: stále četli Boží slovo; museli zavřít dveře i okna a písně chvály Bohu zpívali jen tiše. Starosta vesnice často za mými rodiči přicházel a vyhrožoval jim a snažil se je odradit od víry v Boha. Z toho důvodu si nechali doma udělat další dveře, aby mohli utéct zadními dveřmi, kdyby přišla policie. Moji rodiče také vyhloubili místnost pod naší komorou a v této podzemní místnosti byla shromáždění. Ačkoliv si moji rodiče ve víře stáli za svým, snažili se být velmi opatrní, ale v zemi jako je Čína, bez náboženské svobody, se nemohli vyhnout nebezpečí, že budou uvězněni.

Jednou v noci přijelo k našemu domu několik policejních aut. Hned přelezli plot a šli rovnou do domu. Chovali se bez zábran a dlouho v našem domě řádili; obrátili náš dům vzhůru nohama, poté odvezli mou matku. Poté nechali roznést zvěsti, že víra mých rodičů byla špatná, že to je ilegální věřit v Číně v Boha. Moji spolužáci se mi kvůli tomu smáli a sousedé se mnou jednali chladně. Cítila jsem se opuštěná a zraněná, plakala jsem, když mě přehlíželi. V době, kdy byla má matka ve vězení, můj otec se skrýval v jiných městech.

Já sama doma jsem se cítila opuštěná a bezmocná. Bylo to poprvé, co jsem okusila bolest rozbité rodiny. Bylo mi pouhých devět let, ale ležela na mě tíha zodpovědnosti za naší farmu. V mém dětství chyběli rodiče, ale byla tam těžká práce na farmě, ponižování spolužáků a sousedů a strach z policie.

Později byla má matka z vězení propuštěna, ale policie stále přijížděla do našeho domu a vyhrožovali nám. Stále se nás ptali na místo pobytu mého otce. Když se mému otci po nás moc stýskalo, přišel nás domů navštívit, ale jen velmi zřídka a tajně v noci.

Má matka byla podruhé uvězněna. Té noci opět policie obrátila dům vzhůru nohama a opět nenašli žádné knihy, ale i tak odvlekli mou matku do policejního vozu. Policista na ni zuřivě řval: "Je to proti zákonu věřit v Boha v Číně. Můžete chodit pouze do oficiální Církve trojjediného Boha a tam si věřit. Jinak budete zatčena!" Já jsem zůstala doma a každý den se mi v noci zdálo o tom, jak byla moje matka zatčena. Pokaždé mě probudila noční můra o násilném počínání policistů. Také jsem se bála o svého otce, který se skrýval na různých místech.

Nikdy mě nenapadlo, že můj otec bude také zatčen. Když jsem se to dozvěděla, zhroutila jsem se. Byla jsem velice smutná a zoufalá; ptala jsem se sama sebe: "Proč je to tak těžké věřit v Číně v Boha?" Můj otec si vždy počínal opatrně. Aby se vyhnul policejnímu zatčení, neodvažoval se přijít domů a být s námi. I když utíkal do jiných měst, neutekl nebezpečí zatčení. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v Číně není bezpečné místo pro víru v Boha. Nejen můj otec byl zatčen, ale mnoho další bratří a sester z naší vesnice. Jeden bratr měl štěstí a podařilo se mu z vězení uprchnout, byl ale stále pronásledován policií. Když zemřela matka tohoto bratra, hlídala policie vstup do vesnice s policejním autem, byli připraveni ho zatknout, kdyby se na pohřbu ukázal. Takovéto chování policie vesničany velmi zneklidňovalo. V té době už jsem rozuměla tomu, že CCP použije jakékoliv prostředky k pronásledování těch, kdo věří v Boha. Věřící lidé čelí v Číně stálému nebezpečí. Já jsem ale věděla, že víra v Boha je ta nejlepší věc, že kráčím správnou cestou lidským životem. Proto jsem to nemohla vzdát, i když i ke mně se krůček po krůčku nebezpečí přibližovalo.

V roce 2012 jsme tři sestry ze sboru a já plánovaly zvěstovat evangelium s materiály, které jsme chtěly rozdávat. Jednoho dne jsme se domluvily, že se sejdeme v parku. Šla jsem ještě s jednou z nich na toaletu a další dvě na nás čekaly v parku. Právě když jsem tam vstupovala, uslyšela jsem za sebou velký hluk. Když jsem se otočila, viděla jsem ty dvě sestry obestoupené policisty. Prohledali je a v jejich batozích našli evangelizační materiály, potom je naložili do policejního auta. Během dvou minut byly tyto sestry pryč. Byla jsem vyděšená ještě když jsem přišla domů. Věděla jsem jasně, že kdybych odešla na toaletu jen o chviličku později, už bych také byla ve vězení. Dělala jsem si o ty dvě sestry velké starosti, nevěděla jsem, co jim udělají. Asi o dva týdny později byly sestry propuštěny (později jsem se dozvěděla, že záměrem policie bylo nahodit udici a chytit velkou rybu). Jedna z propuštěných sester se obávala, že ji policie bude sledovat. Proto se už s žádnými bratry a sestrami nestýkala. Místo toho se odstěhovala do města vzdáleného tisíce kilometrů.

Nečekaně, o dva či tři měsíce později, naše místní policie jela do města, kde tato sestra pracovala. Náhle obklíčilo budovu několik zásahových jednotek se zbraněmi, přivezli ji zpátky a znovu uvěznili. Poté byla mučena a násilně jí byl vymýván mozek. Byla odsouzena na jeden rok a poté propuštěna. Když jsem to slyšela, byla jsem v šoku, nechápala jsem, proč se policie tak snaží o jednu mladou křesťanku. Později bylo zatčeno mnoho dalších bratří a sester, byli dáni do vězení a odsouzeni. Vím, že CCP nedovoluje lidem věřit v Boha, dělají všechno proto, aby donutili křesťany vzdát svou víru.

Později se pronásledování ze strany CCP stalo ještě více vážné, vydali mnoho dokumentů, iniciovali hnutí a mobilizovali masy lidí, aby informovali o věřících v Boha a udávali je. Pronásledování křesťanů ze strany CCP, utrpení mých rodičů, utrpení mých bratří a sester mě přivedlo k myšlence: dokud budu chtít věřit v Číně, tak mi hrozí vězení. Musím utéct z Číny.

________________

Příběh Eleonory

Narodila jsem se do křesťanské rodiny. Když jsem byla velmi malá, viděla jsem, že moji rodiče šeptají, když se shromáždí. Vždy když se shromáždili, hlídala jsem venku za dveřmi. Kdykoliv jsem viděla někoho, že se přibližuje k domu, hvízdla jsem, abych upozornila svou rodinu včas, aby měli čas ukrýt Bible, jak nejrychleji to bylo možné. Jak je zvykem, ukrývali jsme Bible a ostatní křesťanské knihy v tajném úkrytu.

Později jsem se zapojila do služby kázání evangelia, aby i další lidé mohli přijmout evangelium o spasení. Ale v Číně je velmi těžké a docela nebezpečné věřit v Boha a kázat evangelium. Jednoho dne nás jeden spoluobčan udal, zatímco jsme kázali evangelium ještě s několika dalšími bratry a sestrami. V tom okamžiku zahnala policie čtyři bratry a sestry do kouta, pouze jeden byl schopen utéct. Běžel nás varovat, protože jsme kázali v blízkém okolí. Hned jak jsme to uslyšeli, rychle jsme utekli.

Poté jsme s jednou starší sestrou šly na návštěvu k jejím příbuzných, chtěly jsme jim kázat evangelium. Ale nakonec jsme na téma víry v Boha vůbec nemluvily, protože v domě byl cizí člověk (vlastně to byl tajný policista, kterého jsme nečekaly). Jen tak jsme si povídaly, když náhle ten tajný vyskočil a zeptal se nás, jestli jsme ty, které věří v Boha a káží evangelium. Když jsme to viděly, hned jsme se rozhodly odejít. Policista ale chytil starší sestru za límeček a začal prohledávat její tašku a vysypal její obsah. Chtěla jsem mu něco říct, ale nečekaně sebral i moji tašku, sebral nám evangelizační materiály a řekl, že jsou zabaveny. Později jsme s pomocí hostitelky rychle opustily dům a odešly do jiné vesnice. Ten policista nás ale autem pronásledoval. Takže jsme musely pokračovat dál, naskočily jsme do právě jedoucího autobusu a odjely pryč. Pokud by se to takto nestalo, už bychom byly ve vězení. Ještě teď se třesu, když si na to vzpomenu.

Ještě jsem byla několikrát málem zatčena při kázání evangelia. Ale většina bratří a sester v mém okolí byli zatčeni a mučeni Komunistickou stranou Číny (CCP). Sestra X., která kázala evangelium se mnou, je jednou z nich. Vyprávěla mi o tom, jak to chodí. Po uvěznění policie držela každého odděleně na samotkách. Potom ji začali mučit, aby z ní dostali informace o církvi a ostatních křesťanech. Svázali jí ruce za zády a za ty svázané ruce ji pověsili na dveře. Dotýkala se země jen špičkami palců. Pouta se jí zařízla hluboko do rukou. Svázání bylo extrémně bolestivé. Policie pokračovala ve výslechu a během něho ji bili do nohou obušky. Nevěděla, jak dlouho to bude pokračovat. Nakonec omdlela. Nakonec ji hodili na betonovou podlahu v její cele. O půlnoci přišli do cely dva policisté a křičeli na ni obscénnosti, zle se jí smáli a chtěli ji sexuálně napadnout. Byla tak vyděšená, že v tom okamžiku předstírala, že se zbláznila, předstírala, že mluví s duchy. Ti dva policisté se vyděsili a odešli. Zadržovali ji po dobu 15 dní. Poté pod nátlakem donutili její rodinu, aby jim dali peníze a propustili ji. Po jejím propuštění jsem viděla, že šlachy na její noze jsou porušené, jednu nohu měla zkrácenou, od té doby kulhala.

V roce 2012 byl zadržen bratr X. Po zatčení ho nejprve profackovali až do krve. Potom mu sebrali kabát a boty, jeho ponožky mu nacpali do úst a poté ho zamkli do kovové krabice. Tato "krabice" byla pouze 1,5 vysoká. Musel se v ní pohybovat skloněný. Bylo to v době, kdy byla velká zima, mrzlo a on byl promrzlý celou noc. Později ho policisté nutili dělat squaty Mabu (druh trestu, poloviční squat, ve kterém musí člověk zůstat po dlouho dobu). Když se to nedařilo, mlátili ho do nohou obušky. Byl mučen znovu a znovu po celé odpoledne. Nakonec, když policie nevěděla, jak z něj informace dostat a on svůj sbor "neprodal", začali mu kopat do pout, šlapali mu na obličej a bili ho do hrudníku, dokud neomdlel. Během tohoto ponižování a mučení nedostal žádnou vodu ani jídlo. K jeho zatčení a mučení neměli žádný důkaz, ale násilně ho drželi po 15 dní s tím, že "šíří sektářské myšlenky s účelem rozvrátit veřejný pořádek".

Když jsem slyšela jeho příběh, strašně jsem se bála, že mě také zavřou a budu také ponižována a mučena. Žila jsem v extrémním strachu. Bála jsem se tak, že mě vyděsilo každé silnější ťukání na dveře. Děsily mě sirény policejních aut. Až jsem z toho onemocněla. Ale pod Božím vedením a s pomocí bratří a sester jsem se brzy vzpamatovala.

V červnu 2014 CCP zahájilo akci k potlačení křesťanů s názvem "stodenní bitva", používali k ní mobily, kamery a jinou elektroniku. Jednou mé matce volala její kamarádka a přesvědčovala ji, aby přestala věřit v Boha, protože vláda pronásleduje náboženskou víru mnohem intenzivněji. Mnoho křesťanů bylo zatčeno, protože odposlouchávali jejich telefony. Moje matka musela opustit domov a skrývala se venku. V domě jsme zůstali jen já a můj bratr, protože otec pracoval jinde. O několik dní později, sestru, která žila ve vedlejší vesnici, a která se už na veřejnosti neukazovala, protože se skrývala, hledalo 8 - 9 policistů, a to pro víru v Boha.

Potom jsem se bála, že by policie mohla zatknout i mě. Proto jsem poslala bratra na internát a sama jsem se také začala skrývat. Je mi to líto, že má rodina byla rozbita pronásledováním ze strany CCP. V Číně bylo kolem mě zatčeno mnoho bratří a sester, byli mučeni a odsouzeni. Já sama jsem jen o vlásek několikrát unikla zatčení. Díky Bohu za jeho ochranu, že jsem byla schopná utéct do zahraničí, a unikla tak zatčení ze strany CCP. Zde můžu mít svou víru.


___________

Příběh Ester

Jsem křesťanka z Čínské domácí církve. Do České republiky jsem přijela v dubnu 2016. Byla jsem pronásledována a stíhána Čínskou komunistickou stranou (CCP) kvůli mé víře v Boha. V Číně pro mě bylo velmi těžké udržet si víru, každý den jsem žila ve strachu a nakonec, bez jakékoliv jiné alternativy, jsem přišla sem a požádala o azyl.

Má celá rodina se obrátila k Bohu v roce 1999. Od té doby k nám často chodili starosta obce a vedoucí bezpečnostní složky. Říkali nám: "Vláda rozbíjí náboženství a zavírá věřící v Boha, bylo by lépe, kdybyste přestali věřit. Varovali jsme vás. Pokud chcete věřit v Boha, staňte se součástí vládou kontrolované Trojjediné církve. Nemůžeme vám pomoci, když vás přijde policie zatknout." V takové situaci musíme věřit Bohu a být opatrní.

Jednou brzy ráno v létě 2002, přijelo k našemu domu několik policejních aut se sedmi nebo osmi policisty a násilně vnikli do domu. V tu dobu jsme byly doma jen já a má starší sestra. Nejprve se nás zeptali mírně: "Jsou rodiče doma? Kde jsou vaši rodiče? Jaké náboženství vaši rodiče praktikují?..." Byly jsme vyděšené a neodpověděli jsme na jejich otázky, pouze jsme říkaly, že nevíme. Když se od nás nic nedozvěděli, tak začali být rozzlobení a přehrabovali se v našich věcech, aniž by nám ukázali nějaké oficiální povolení. Zkoušely jsme jim v tom zabránit, ale dva policisté nás drželi. Prohrabali všechny skříně a šuplíky, hledali všude jako zloději. Byly jsme tak vyděšené a plné obav, že jsme jen brečely. Cítila jsem se bezmocná a bála jsem se o rodiče, bála jsem se, že každou chvíli přijdou domů a budou zatčeni. Sousedi se jen dívali na to, co se děje, nikdo se neodvážil policii zastavit. Policisté na nás křičeli: "Přestaňte řvát! Vláda CCP zakazuje víru v Boha. Chcete věřit v Boha? Ne v Číně." Nakonec si odnesli nějaké fotografie mých rodičů a nějakou křesťanskou literaturu. Když odcházeli, tak nám řekli: "Až se rodiče vrátí, vyřiďte jim, aby se dostavili na policejní stanici. Pokud stále chtějí věřit v Boha, nebudete moci chodit do školy." Potom odešli, ale dítě ze sousedství mi tajně řeklo, že několik policistů se skrývalo u nich doma. Když jsem to slyšela, měla jsem strach, bála jsem se, že rodiče budou zatčeni, jakmile se vrátí domů. V minulosti mi má matka řekla, že nám hrozí zatčení policií, protože jsme věřící, mohou nás brutálně mlátit, mučit a odsoudit do vězení.

Policie se ten den mých rodičů nedočkala. V devět hodin večer vykopli dveře a znovu vnikli dovnitř. Znovu vše rozházeli. Nenašli mé rodiče a řekli mé babičce: "Jestli se tvůj syn a snacha sami nepřihlásí, budou uvedeni na seznamu hledaných osob. A tvoje vnoučata se v budoucnosti nedostanou na vysokou školu. Víš, co máš dělat." Po několika dnech rodiče tajně přišli domů pozdě v noci. Objali mě a sestru a řekli nám: Eleonoro, Lili (obě jména jsou pseudonymy), musíme se teď na čas skrývat venku. Nevíme, kdy se vrátíme." Tu noc jsme nemohly usnout. Rodiče pro nás mnoho znamenali. Ve tři hodiny ráno odešli, a já netušila, že budou pryč šest let.

V únoru 2006 za mnou ve spěchu přišla starší sestra ze sboru a řekla mi, že celá rodina, v jejichž domě jsme se shromažďovali, byla zatčena CCP. Bratři a sestry, kteří bydleli blízko nich, už opustili své domovy a skrývali se. Řekla mi, že teď na čas nemůžeme mít shromáždění a že bych si taky měla najít úkryt. Zachvátil mě strach a úzkost, když jsem to slyšela. Nějakou dobu jsem nevycházela z domu a už vůbec jsem se neodvážila setkat se s bratry a sestrami. Ještě horší byly noční můry, se kterými jsme se pravidelně v noci budila. Ležela jsem pak celou noc a nespala. Myslela jsem na tu zatčenou rodinu a hlavně jsem myslela na rodiče, kteří byli nuceni opustit domov, protože CCP je stále hledala. V té době jsem začala trpět nespavostí, mnoho nocí za sebou jsem nebyla schopná spát. Během dne mě bolela hlava, byla jsem malátná a sklíčená. Moje starší sestra mě často povzbuzovala a utěšovala, společně jsme vždy šly před Pána a modlili se, což mě postupně uklidnilo.

V roce 2008 jsem konečně po šesti letech odloučení viděla se svou matkou. Řekla mi, že byla v létě 2004 zatčena policií, když kázala evangelium. Propustili ji po patnácti dnech. Ale propustili ji jen na oko, ve skutečnosti ji sledovali, aby je přivedla k dalším křesťanům, které by mohli zatknout. Díky Bohu jim má matka dokázala utéct.

V následujících letech jsem se zasvětila sdílení evangelia a při několika příležitostech mi bylo vyhrožováno zatčením a vězením CCP, ale vždy jsem jen tak tak utekla, díky Boží ochraně a díky pomoci mých bratrů a sester. V roce 2014 rozjela vláda CCP další celonárodní akci zaměřenou na hledání a zatýkání křesťanů. Čínská vláda použila masivní propagandu proti náboženství, všude nechala vylepit plakáty, rozdávat letáčky, použila média a internet. Zatkli mnoho křesťanů z domácích církví. Také rozšířili své pátrání do každé vesnice a dveře od dveří hledali křesťany. Kdykoli odhalili domácí církev, všechny pozatýkali a odsoudili do vězení. Čínská vláda si osvojila politiku odměňování informátorů za zprávy o křesťanech. Všechny zahalil strach a obavy.

V tom období se moje rodina opět stala terčem policie. Po výslechu našich sousedů zjistili, že věřím v Boha, a že káži evangelium. Opět se na mne silněji zaměřili. Protože naše rodina byla věřící a kázali jsme evangelium, CCP nás nikdy nepřestalo pronásledovat. Má šťastná rodina byla roztrhaná na kusy kvůli policejnímu pronásledování. Moji rodiče měli postupem času podlomené zdraví a já jsem k nim nemohla vrátit. V Číně pro mě není místo, kde bych mohla stabilně žít; jsem závislá na mých bratřích a sestrách, na jejich pomoci, že mě ukryjí ve svých domech.

Kdykoliv na to začnu myslet, cítím takovou bolest, jakoby se mi lámalo srdce v hrudi. Vím, že v této zemi mě pronásledování bude následovat kamkoliv půjdu, dokud se budu držet své víry.

Poté jsem se přestěhovala na velice vzdálené místo od mého domova, ale stále jsem často svědčila. Bratři a sestry kolem mě byli jeden po druhém zatýkáni. Stěhovala jsem z místa na místo, žila jsem v teroru a obavách. Policie ustanovila lidi, kteří měli za úkol monitorovat každou vesnici a okres, lidi, kteří sledovali obyvatele jednotlivých komunit. Měli informovat vedoucí obcí a sousedské výbory jakmile zjistili, že je tam člověk věřící v Boha nebo cizí člověk. Nechali instalovat bezpečnostní kamery. Musela jsem se skrývat v domech bratří a sester a nemohla jsem chodit ven. Musela jsem být stále připravena na útěk a spát oblečená, abych mohla hned utíkat, kdyby do domu vnikla policie nebo sousedský výbor. Kdykoliv jsem potřebovala jít ven, nosila jsem masku; ven jsem chodila jen v noci. Vláda CCP nás nikdy nepřestane zatýkat a v Číně není místo, kde bych mohla svobodně věřit v Boha. Kterýkoliv okamžik riskuji uvěznění, doku se držím své víry a káži evangelium. Když jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se, že Čínu opustím. 



Přinášíme vyjádření zástupců čínských křesťanů, které zaznělo na začátku roku po jedné z prvních akcích na jejich podporu. I díky tomuto začátku se můžeme dnes sejít na Václavském náměstím.

Příběh Emy

05.10.2018

Jsem křesťanka z Číny. V roce 2012 jsem uvěřila v Boha a začala ho následovat. Moji rodiče věřili v Boha, už když jsem já byla velmi malá. Úplně jasně si pamatuji, jak vypadal křesťanský život mých rodičů. Vždy, když si četli Boží slovo, Bibli, museli zavřít dveře a okna a zpívali hymny a chvály velmi tiše. Vesnický úředník často navštěvoval...

Velice zajímavý a osobní rozhovor na DVTV s dvěma žadatelkami o azyl najdete zde